7.6.2013

7. června 2013 v 0:31 | Donnie |  Writing
Venku je černočerná tma. Zrovna tak, jako TAM. Opět nemůžu spát. Opět moc přemýšlím.
Zírám z okna, zabalená do deky s pohledem kdesi do neznáma a užívám si ten klid, to ticho, to ničím nerušené ticho, kterého si tolik cením. Snad jen občasný déšť a zahřmění. Miluju to.
Už si ani nepamatuji, kdy u nás doma někdo něco pronesl normálním hlasem, aniž by křičel. Neustále pod tlakem.

Za pár dní bych měla slavit. Slavit své narození. Jak ale slavit, když oslavenci není do smíchu? Jak slavit s pocitem, že jsem o všechno důležité v životě přišla? A ta poslední důležitá osoba (L), má za poslední dobu jedinná opora, nemůže být u mne. Není už jen to smutné?
O rok starší, o krůček blíže konci. Už od svých 7mi let mě to děsí. Ta myšlenka samotná. Na druhou stranu, co mě má děsit? Tmy, která mě provází již třetím rokem života? Ticha, které tolik miluju a které mě naopak i dokáže dotlačit k šílenství? Nebo se snad bojím už jen toho stáří?

Blíží se to. Další zlom, další z mnoha, rána v podobě pomyslné dýky, která mě už po třetí probodne svým ostřím - nijak méně bolestivě nežli loni, předloni.
Takový strach, když bych zároveň měla cítit i radost, ale ta, jakoby mě obcházela.
Jejich tváře a hlasy. Tolik mi chybí. Nedokážu si to připustit, nedokážu s tím obeznámit ty ostatní, ale je to tak.
A hlavou mi opět poletují všechny vzpomínky, všechno, co si s nimi mohu nebo zvládnu spojit. Vše co bylo a co být mohlo.
Tvrdíc jiným ve stejné situaci, že je třeba se smířit, ale sama to nepřijímat. Sama si nebýt jistá, zda by to něčemu pomohlo. Nebýt si jistá de fakto ničím a slzy, ty jakoby opět podstupovaly stávku, dostaví se až tehdy, kdy to bude vyhovovat jim bez jakýhkoli ohledů na mě.

Úspěšně kryto před lidmi, kteří pro mě začli znamenat více, než jen náhodná skupinka lidí, kterou dal dohromady nějaký vysoce postavený chlápek. Proč lhát? Lépe řečeno proč to skrývat? A proč říkat pravdu?

Hlava předurčena k výbuchu - bolest, zmatek, otázky, žádné odpovědi, vzpomínky, myšlenky, zlost, třeštění, bla bla bla, ...

Mé otázky jsou prosté, ale je jich mnoho.

Proč já?

Proč oni?

Proč je světlo najednou tma?

Má tohle chování vůbec smysl?

Pomohli mi psychiatři vůbec v něčem? - Ne.

Kdy už to skončí?

A kdo mi pomůže?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 7. června 2013 v 19:43 | Reagovat

Pamatuju si, jak jako malá jsem nedokázala pochopit smrt... Teď ji chápu o trochu víc, asi se to každý rok prohlubuje, až nakonec se pravdu dozvím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama