25.5.2013

25. května 2013 v 22:17 | Donnie |  Writing
Už není bílá, začala před mými oči postupně tmavnout až zčernala úplně. Já se dívala, pro jednou jsem se opravdu soustředila, ale neviděla jsem nic. Neslyšela jsem nic. To ticho. Najednou je mnohem strašidelnější než kdy dříve, jak se teď mám s něčím vyrovnávat?
Byla tma. Je tma a já si připadala a připadám tak strašně ztracená a osamělá, přestože mám často pocit, že jsem se našla a vím, že po svém boku mám druhou nejdůležitější osobu v mém životě (L) a on mi tolik pomáhá. Ta první (K) už nežije.

Člověk by čekal, že ti nejdůležitější budou rodiče. Nejsou, pro mě ne. To už je jiný příběh.

Co ale sakra znamená ta tma?!

Včerejší den byl těžký, plný smutku a překvapivě i slz. Všechno to odstartoval film puštěný ve škole. Film o dívce, která od malička žila s rakovinou a ve finále na ni umřela. Co by mi to jen mohlo připomínat (K). Seděla jsem v lavici s kapesníky v ruce a vší silou se snažila, aby si mě nikdo nevšiml. Bylo to jednoduché, všichni sem tam uronili slzu pro dojemnost filmu, a tak to nebylo tolik nápadné,bohužel - já plakala už od samého začátku.

Večer jsem usínala s hlasem mého milého (L) ve sluchátkách, tak zmatená a utahaná.

Celý den v myšlenkách, noc o čtyřech hodinách a dnešní den v duchu toho předešlého, včetně těch slz stékajících po mé tváři. Ironické je, že dříve mi slzy chyběly a za poslední dva dny jich je nadbytek. Protože ten film mi všechno ukázal znova a teď mám před sebou ji, mě a nás. I v té nesnesitelné tmě, to jedinné vidím stále zřetelně - v mé hlavě.

Taková melancholická nálada.

V jistých chvílích to všechno pouze hraničí s dospíváním a problémy tohoto období a jindy přesně vím, že je to ono, to, kvůli čemu jsem trávila své relativní dětství u doktorů. U spousty velmi vzdělaných doktorů, ale žádný mi nebyl schopen doopravdy pomoci.

Ta tma. Co se změnilo?

Miluju procházet se v dešti tím tmavým lesem, cítit vzduch, jakoby o něco čistší. Uklidní mě to natolik, že si dokážu zase ve všem udělat pořádek - na malou chvíli a ujasnit si v čem spočívá problém, ne vždy se mi ho ale daří řešit - vlastně skoro nikdy. Je to jediné místo, na kterém si připadám tak jinak, mimo tu ošklivou realitu, mimo všechno zlé.

Miluju se jen tak koukat z okna, z té výšky. Do tmy, na lidi, na místa. Do toho tajemna, které se schovává všude kolem. Připomíná mi to tu tmu, která mě dělá tak zmatenou, ale teď mi nevadí.

Jako horská dráha, akorát že vrchol se stále méně podobá čemukoli dobrému, je to jako horská dráha mezi ošklivým a ještě ošklivějším, nemůžete vystoupit. A to dobré, ta světlá část příběhu se nachází jen na samém začátku, kdy vyjíždíte a na konci, kdy už máte jízdu za sebou.
Je to složité a obtížné, ale je to tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 es ef es ef | Web | 26. května 2013 v 12:17 | Reagovat

Píšeš nádherně.

2 Amy Amy | Web | 27. května 2013 v 20:58 | Reagovat

ách, moje myšlenky. poslední dobou mám taky slz nadbytek. ale ono je to fajn. když se procházíš v lese po dešti a dýcháš ten vzduch, je ti líp. a ty slzy se ztratí. ouh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama