17.4.2013

17. dubna 2013 v 20:19 | Donnie |  Writing

Ubíhající se krajina, sluneční svit, zpěv ptáků, vše odehrávající se za mohutnými skleněnými okny vlaku a krásno - tlumené proudem mých myšlenek a hluku vyrážejícího se z mých sluchátek.
Zhruba takto bych pospsala mou cestu do školy a pak i celý den.
Vlastně i právě tento moment.
Hluk ze sluchátek a překřičující se myšlenky. Šílenství.

Už pár dní bych měla být ráda, že se mi vůbec podaří usínat, zůstává detailem, že za to většinou mohou prášky.
Ač je to na chvíli, na pár hodin, které by mě právě měly těšit - jakoby ráno nebyly.
Lepší, nežli mnoho opakujících se úmorných nocí bez jakkoli malého spánku.
Protože i to znám.

Ztracená.
Sama v sobě, ve svých představách a úvahách, v pochybnostech, ve strachu.
Pohledem se upírající na stále stejné situace, vzpomínky, fotky a náhle…
Pláč, který mi tolik chyběl. Ještě nedávno jsem si k němu nemohla najít cestu. Nešlo to.
Z ničeho nic je ho často až moc.
A pak ráno celý den vypadám, tak jak vypadám.

A já je vidím. K., D., bílou místnost, jeho.
Jeho v podobě jakési vzdálené naděje, která ale existuje.
Existuje!
Skoro tomu nevěřím.
Nevím, čemu věřit.

Vidím úsměv, vidím hřibov, pohřeb a druhý, zase pláč.
Šrot auta, ve kterém jsme seděli. Nemocnici.
Naproti tomu těch 13 společných let a pak i místo, kam jsme chtěli dojet.
Dvě a mnoho dalších úplně odlišných situací, ale dohromady, dohromady mi dokáží zařídit "peklo".

Brek, úsměv, brek! (nebo aspoň tomu něco podobného)
Vzlyk spíše. A úsměv v podobě křečovitých pohybů ústy.
Zmatená, bez nápadů na řešení, protože jakýkoli pokus končí katastrofou.
Třeba jen pramalá snaha o zabavení se, o upřímný smích.
Znovu jsem spadla na již známou příčku.

Opět vystavená prapodivně prázdnému pokoji, v kterém jsem už tolikrát trávila svůj čas, třebaže jsem vlastně seděla doma.
Nesnesitelný moták hlavy kdykoli se pokusím vrátit se do reality a tak proti své vůli zůstávám, jen doufám, že časem mě to vykopne samo.
Když už se smíříte s tím, že Vás to jen tak neopustí, Vás to konečně donutí snažit se pochopit to, proč tu jste a navíc - zažínáte oceňovat ten klid, který se jindy dostaví jen velmi zřídka.
Jenže čím delší dobu tu trávím, tím hůře se to dá zvládnout.
Ve finále zjistíte, že vlastně nemůžete dýchat, že vlastně pouze soupeříte s časem. A ono to tak opravdu je.
Když Vás to konečně napadne, je to o něčem jiném. (docela logické, když nemůžete dýchat, což?)

Bolest.
Tma. Prázdno. Nic.

Jeho kouzelné oči.
A hlas, který mě potichoučku utišuje.
A pak ten fakt, jak vzdálený je.
A ten zatracený strach.
Strach, že příjdu o něco - v tomto případě o někoho - kdo mi pomáhá, ve všem.
Třebaže o tom neví.
Nedůvěra.
Né k němu, ale k sobě.
Další slzy. A další dokazování si.
Ale bez přetvářky.
S ním to dělat nemusím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vaness . Vaness . | Web | 18. dubna 2013 v 8:47 | Reagovat

Krásně a procítěně napsaný ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama