Duben 2013

26.4.2013 - Den Země na fotkách

26. dubna 2013 v 21:39 | Donnie |  Život autorky
Akce pro děti s mateřských školek a základní školy, kde se akce konala (první stupeň) a následná návštěva koní. Nějak víc se k tomu asi vyjadřovat nebudu, snad jen.. Bylo to super!


17.4.2013

17. dubna 2013 v 20:19 | Donnie |  Writing

Ubíhající se krajina, sluneční svit, zpěv ptáků, vše odehrávající se za mohutnými skleněnými okny vlaku a krásno - tlumené proudem mých myšlenek a hluku vyrážejícího se z mých sluchátek.
Zhruba takto bych pospsala mou cestu do školy a pak i celý den.
Vlastně i právě tento moment.
Hluk ze sluchátek a překřičující se myšlenky. Šílenství.

Už pár dní bych měla být ráda, že se mi vůbec podaří usínat, zůstává detailem, že za to většinou mohou prášky.
Ač je to na chvíli, na pár hodin, které by mě právě měly těšit - jakoby ráno nebyly.
Lepší, nežli mnoho opakujících se úmorných nocí bez jakkoli malého spánku.
Protože i to znám.

Ztracená.
Sama v sobě, ve svých představách a úvahách, v pochybnostech, ve strachu.
Pohledem se upírající na stále stejné situace, vzpomínky, fotky a náhle…
Pláč, který mi tolik chyběl. Ještě nedávno jsem si k němu nemohla najít cestu. Nešlo to.
Z ničeho nic je ho často až moc.
A pak ráno celý den vypadám, tak jak vypadám.

A já je vidím. K., D., bílou místnost, jeho.
Jeho v podobě jakési vzdálené naděje, která ale existuje.
Existuje!
Skoro tomu nevěřím.
Nevím, čemu věřit.

Vidím úsměv, vidím hřibov, pohřeb a druhý, zase pláč.
Šrot auta, ve kterém jsme seděli. Nemocnici.
Naproti tomu těch 13 společných let a pak i místo, kam jsme chtěli dojet.
Dvě a mnoho dalších úplně odlišných situací, ale dohromady, dohromady mi dokáží zařídit "peklo".

Brek, úsměv, brek! (nebo aspoň tomu něco podobného)
Vzlyk spíše. A úsměv v podobě křečovitých pohybů ústy.
Zmatená, bez nápadů na řešení, protože jakýkoli pokus končí katastrofou.
Třeba jen pramalá snaha o zabavení se, o upřímný smích.
Znovu jsem spadla na již známou příčku.

Opět vystavená prapodivně prázdnému pokoji, v kterém jsem už tolikrát trávila svůj čas, třebaže jsem vlastně seděla doma.
Nesnesitelný moták hlavy kdykoli se pokusím vrátit se do reality a tak proti své vůli zůstávám, jen doufám, že časem mě to vykopne samo.
Když už se smíříte s tím, že Vás to jen tak neopustí, Vás to konečně donutí snažit se pochopit to, proč tu jste a navíc - zažínáte oceňovat ten klid, který se jindy dostaví jen velmi zřídka.
Jenže čím delší dobu tu trávím, tím hůře se to dá zvládnout.
Ve finále zjistíte, že vlastně nemůžete dýchat, že vlastně pouze soupeříte s časem. A ono to tak opravdu je.
Když Vás to konečně napadne, je to o něčem jiném. (docela logické, když nemůžete dýchat, což?)

Bolest.
Tma. Prázdno. Nic.

Jeho kouzelné oči.
A hlas, který mě potichoučku utišuje.
A pak ten fakt, jak vzdálený je.
A ten zatracený strach.
Strach, že příjdu o něco - v tomto případě o někoho - kdo mi pomáhá, ve všem.
Třebaže o tom neví.
Nedůvěra.
Né k němu, ale k sobě.
Další slzy. A další dokazování si.
Ale bez přetvářky.
S ním to dělat nemusím.

6.4. 2013 - Trenčín, Slovensko

9. dubna 2013 v 20:12 | Donnie |  Život autorky
..aneb dokonalá představa, která se stala skutečností.

Tři krásné měsíce už to jsou, co jsem získala, mě do teď nepochopeným způsobem osobu, o které jsem si ani nemyslela, že bych ji kdy najít mohla. Tři měsíce jsem pouze toužila, představovala si, věřila, doufala a slibovala sobě i jemu to, že jednou nám to výjde. Ale také prolila své slzy vůli té obrovské bezmoci, co mě tížila.

Pravda, chtělo to dosti odhodlání a odvahy se na tak dlouhý výlet vydat, zvláště pak, když o tom Vaši rodiče nevědí a vy riskujete, že na to příjdou a z Vašeho domácího pekla se stane peklo ještě větší, ale jak se říká- když milujete, není co řešit.. Byla jsem rozhodnuta a mě jako obzvláště tvrdohlavého člověka už jen tak někdo nepřesvědčí.

Budíček jsem měla nastavený na 4:30. Už den předem jsem se na to musela psychicky připravovat. Byla sobota! (né že bych jiné soboty vyspávala do deseti) Než jsem se stihla nachystat byl čas na odchod, byt jsem opustila kolem 5:15 a vrhla jsem se vstříc dlouhému dni strávenému tedy více ve vlacích než s ním samotným.

Cestou tam mě čekalo 5 přestupů, což byla také dosti velká pravděpodobnost, že nějaký vlak nabere vyšší zpoždění, než jsem si mohla dovolit a jela bych zase domů. Svou únavu jsem ve vlacích ještě dospávala, protože taky několikrát jsem jela až na konečnou a často se to motalo kolem jedné hodiny cesty, než znovu přestoupím. (Musím poznamenat, že naše vlaky se ještě mají co učit! Když sednete do vlaku na slovensku, hlas, který normálně říká další stanice Vás přivítá, popřeje pěknou cestu a také se svámi na konečné rozloučí!)

Ptala jsem se lidí i na sebemenší hlouposti, ačkoli jsem si téměř vždy byla jistá.
Papír, na kterém jsem měla vytišněné spoje jsem mačkala v ruce a nervózně si jej stále prohlížela, kontrolovala jsem i nepatrné detaily a v duchu pořád doufala, že to výjde, že dojedu kam potřebuju.

Ovšem díky jednoho poptání se jsem si zajistila doprovod celou hodinu cesty vlakem od paní, která byla velmi výřečná a já ji bohůžel ani v mnohém nerozuměla, ale s jistotou vím, že už vymýšlela mou cestu zpátky (nevím, jak přišla na to, že tam budu přes noc) a také jsem se dozvěděla, že podle ní je na slovensku mnohem chladněji než tady u nás.

Kolem půl 11 jsem se konečně dostala na ono místo, popravdě párkrát jsem během cesty váhala a říkala si, co to vlastně dělám, ale něco ve vnitř mě nutilo pokračovat a teď určitě nelituji.

Hned jak jsem jej prvně spatřila jsem pochopila, co tu dělám. Šílenou rychlostí mi do tváře vběhl úsměv, pocítila jsem zvláštní šimráni v oblasti břicha, objali jsme se a dobých pár minut nepustili.
Nemohla jsem věřit, že jsem konečně u něj.
U člověka v mých očích překypujícíc dokonalostí, jež existoval doposud jen v podobě obrazu na videokameře. U člověka, který mě jen svým kouzelým úsměvem dostává do tranzu. Který mi pokaždé zleší náladu nebo aspoň dělá všechno proto, aby to tak bylo.
A byl přesně tak dokonalý, jakého jsem si ho vysnila. Ba ne, byl ještě lepší.

Jak jsem se zmínila o doprovodu při ceste na Slovensko, dostalo se mi doprovodu i v expresu na zpátky, kdy mě navštívila skupinka 5ti důchodců mířicích jen o stanici blíž než já.

Nejlepších a nejkrásnějších 5 hodin, zvláště když to bylo s ním, najednou pro mě 8mi hodinová celková suma strávená ve vlacích nebyla vůbec nic.

Nestane se, že bych zapoměla na chuť jeho rtů, na barvu jeho hlasu, mám je stále před očima. A každý jeho pohyb ten den, každý jeho dotek. Kéž bych už mohla být znovu u něj.


,,láááásko chýbaš mi víc, Milujem ťa, to je slabé slovo, si moje všetko a nestratíš ma ja sa ťa nevzdám !!!! Nikdy <3 "

Nakonec večer, kdy už jsem byla opět doma s neustálýma myšlenkama na něj, osoba, která nás spojila a osoba, která nám to ze srdce nepřeje musela puknout zlostí.