O člověku píšícím tento blog

24. března 2013 v 19:35 | Donnie |  Život autorky

Nejsem jiná, než-li jste Vy.
Jsem člověk, lidská bytost, jako každý jiný.
Mám své sny, cílé, přesvědčení, vzpomínky a problémy, o kterých je už několik měsíců tento blog především. Každý nějaké má, ať už lehčí nebo ty horší.
A nyní mi dovolte představit Vám ty mé.

Bývala jsem šťastná, doopravdy šťastná a nic mi nechybělo. Měla jsem skvělou rodinu, svůj koníček, přátelé, ale hlavně tu nejdůležitější, mou Kateřinu, Káťu, Kačku - jak chcete. Byl to člověk neskonale milý a spravedlivý. Přátelský, tolerantní, ochotný. Měla skutečně všechno, co by člověk mohl a chtěl mít. Až do onoho osudného dne, 1.7.2010, kdy opustila náš svět. Byl čtvrtek, začínaly prázdniny, ale mě, jejím přátelům a rodině začínalo období truchlení a nevídaného smutku.

Často jsem vzpomínala na naše dětské hry za krásného slunečného počasí, ale i na každou tu chvíli, kdy jsem potřebovala jen obejmout. Na naše večery, kdy jsme si měli pořád co říci. Na její smích. Při návratu do reality a zjištění, že tyto vzpomínky už zůstanou pouze vzpomínkami mě zabolelo u srdce. Odloučila jsem se od všeho a od všech. Sedávala jsem doma v rohu mého pokoje a doufala, že je to jen zlý sen. Jen noční můra, která brzy přejde a já se probudím a zamířím opět k jejím dveřím. Nedokázala jsem něco takového příjmout. Nedokážu to příjmout. Až terpve tehda jsem poznala co to znamená se zhroutit.

Nebyl to sen.

Noční můra pokračovala. O měsíc později, dne 1.8.2010.
Kamarád ze základní školy, skutečný přítel, člověk pro každou zábavu. Utopil se. Utopil se pro záchranu jiného člověka. Nastala další várka smutku a nezahojená díra v hrudi se zvětšovala. Vybavovala jsem si jeho hlas a všechno to, co jsme jeden pro druhého kdy udělali.

V tu chvíli, okolní svět pro mne přestal existovat.
Každičký večer slzy v očích a otázky, na které jsem neznala odpověď. Chtěla jsem vrátit čas, aby se nic z toho nikdy nestalo.

Chci jen říci. Važte si svých přátel, ať už jsou jací jsou, ať už Vám provedou nějakou hloupost. Važte si jich, než o ně příjdete. Pak už bude pozdě.

Trvalo to dlouho, příliš dlouho na to, abych věděla kolik měsíců přesně uběhlo. Najednou jsem zjistila, že nemám nikoho. Spolužáci, dřívější přátelé, všichni najednou měli jiné zájmy a jen velmi malou, ba možná žádnou potřebu mě vůbec vidět. Dokonce i mí rodiče. Jistě, stále o mě projevovali jakýsi zájem, ale já postupně zjišťovala, že si s nimi nemám co povědět. Neuvěřitelnou rychlostí se mi vzdalovali. Stále to trvá. Už chybí tak málo a odpoutám se od nich úplně.

Občas mě uklidnil můj dlouhodobý koníček. Měla jsem stále menší potřebu být doma, mám ji i dnes a uvědomovovala jsem si, že truchlit do konce života nemohu. Hrávala jsem basketbal, zhruba 5 let a během tohoto období i 3 roky atletiku. Při mém štěstí mi muselo dojít, že ani toto nebude trvat věčně. Krční páteř, krční páteř v háji a já se sportu musela vzdát téměř na dva roky. Čekaly mě rehabilitace a lázně, které stejně mnohému nepomohly.
Znovu navázat tam, kde jsem skončila už je bohůžel nemožné.

Trávila jsem stále více času doma, nechtěla jsem, ale venku jsem necítila rozdíl. Dokud jsem nepotkala jistý okruh lidí, kde jsem se jistou dobu zdržovala. Trvalo to krátce a mělo to rychlý konec, neboť mi bylo ublíženo způsobem, který mnohé ovlivnil, vytvořil jakousi zábranu a je dosti na obtíž mému nynějšímu osobnímu životu.

Nevěřila jsem, že by ještě mohlo být někdy dobře. Ani po roce, po dvou, ani dnes si stále nejsem schopna připustit tu skutečnost, že tady nejsou. Psychicky jsem na tom ještě nebyla hůře. Posledních dva a půl roku jsou mé nálady téměř jako na houpačce a já často ani nepochopila, kde se vzala ta relativně dobrá nálada.

Chybělo málo a nejspíš by mne odvezly do blázince. Rodiče se mnou chodili po různých klinikách a po odbornících, aby se dozvěděli co se mnou vlastně je. Dlouhé hodiny jsem pozorovala bílé zdi, téměř jsem nemrkala. Před očima se mi zjevovala bílá místnost, kde jsem strávila více času než v realitě. Nechala jsem se unášet vší tou špínou, myšlenkami. Nalhávala jsem si bolesti hlavy, až jsem jími skutečně trpěla, cpala jsem se prášky a najednou si všimla, že je do těla přidávám pravidelně každý den. Najednou jsem bez prášků neexistovala, každý den jsem jeden potřebovala, aby mi bylo lépe. Definuji to přesně tak, jako když feták nedostane svou drogu. Je to hnus. Když už jsem si myslela, že níž spadnout nemohu, vždycky jakoby se ten práh posunul o kousek níže a já znovu padala. Bylo to nesnesitelné. Často jsem se cítila zmatená a nerozuměla sama sobě, jak by mi pak porozuměl někdo cizí? Často se to všechno vrací..

Hodně jsem se bála nástupu na střední školu, že mě nepříjmou, že budu zase jen pozorovat vše z koutu místnosti. Překvapilo mě kolik slečen je ochotno sdílet svou minulost a ještě ví mě překvapilo jak se některé vzpomínky příliš neliší od mých. Jako všude, jsou lidé s kterými mám větší potřebu si povídat. Mám za sebou téměř celý první ročník a poprvé za ty skoro tři roky mám pocit, že situace se zlepšuje.

Našla jsem si přítele a našla jsem v něm obrovskou oporu. Ač je ode mne daleko, cítím k němu něco velmi silného a je to právě on, kdo mne dokáže rozesmát a kdo mě ze všeho dostává, třebaže o tom možná ani neví. Za to mu mnohokrát děkuju a hodně mu toho dlužím. Kéž už by to takto zůstalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. března 2013 v 0:00 | Reagovat

Držím ti palce, Donnie, ať už je jenom líp. Při čtení tvého blogu mám vždy chuť dát ti nějaký zaručený lék, nějakou skvělou radu a vždy mě mrzí, že nic takového neexistuje.

Láska je mocná čarodějka a nové prostředí, noví přátelé... to je vždy malý krok k lepším zítřkům. Přeji ti, aby tvé zítřky vážně byly už jen lepší a lepší :)

2 -Brunette- -Brunette- | Web | 26. března 2013 v 19:53 | Reagovat

Doufám, že ti už bude jenom lépe a lépe. Zasloužíš si lepší dny. Je mi líto co všechno se stalo, ale ty to zvládneš. Tvůj přítel ti bude a je určitě velkou oporou. Přeji ti to :3 :)

3 Adelaide Adelaide | Web | 30. března 2013 v 21:40 | Reagovat

Z tvých slov na mě nejdříve padal strašlivý smutek a úzkost, který jsi prožívala. Pak jsem měla v sobě obrovský pocit obdivu za to, jak si to vše uvědomuješ a srovnáváš v hlavě. S nějakým zdrojem vnitřní energie, který jen tak někdo nemá..
Vůbec tě neznám, ale jen to, že o tom píšeš, jak o tom píšeš.. otevřeně, jasně, prostě..
značí mi to sílu, která v tobě je, či se začíná rodit.
Hodně takové síly do budoucna přeji a ještě víc než to! a dále.. nemám slov.

4 Mrs.Winchester Mrs.Winchester | Web | 22. května 2013 v 20:43 | Reagovat

Přeju ti do života už jen všechno nejlepší - na to, jak jsi mladá, tak sis toho prožila hodně.
#staystrong

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama