Březen 2013

"Jarní" Ostrava na fotkách

31. března 2013 v 15:53 | Donnie |  Fotky

Nečekejte žádné profi fotky, na to můj foťák nemá :D
Jinak k tomu snad není třeba komentáře.
Sněží tady od rána, ještě se to ani na minutku nezastavilo.

A nakonec to nejlepší, tramta da dá, představuji Vám naše auto :D

ADRA dobrovolnictví

27. března 2013 v 20:41 | Donnie |  Život autorky
na fotce NEJSEM já

O organizaci ADRA jste již dříve určitě slyšeli. Tato organizace pod sebou má mnoho projektů a činností, které něčím pomáhají lidem, kteří tuto pomoc potřebují a také asi jako jedna z mála organizací nabízí možnost dobrovolnictví, o kterém bych Vám tu dnes chtěla napsat, neboť jsem také dobrovolnicí.
Pokusím se Vám objasnit základní pojmy, co tato činnost obnáší, komu a kde můžete pomáhat nebo právě to, jak začít.

Kdyby měl někdo jakkýkoli dotaz ať se nebojí zeptat, mám k dispozici vlastní vědomosti a zkušenosti, popřípadě materiály, které jsem obdržela a ve kterých je první poslední, včetně všech práv, povinností, informací ohledně prvních návštěv, vhodné činnosti s klientem, atd..

Nejdříve si ujasníme co to dobrovolník je.

DOBROVOLNÍK = člověk bez nároku na finanční odměnu. Poskytuje svůj volný čas, energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí. Dobrovolník je člověk starší 15ti let (u některých dobrovolnických programů je stanoven věk vyšší). Není třeba být odborně zdatný v daném oboru, ale zájem pomáhat druhým, ochota věnovat část volného času tomu, aby byli užiteční lidem. Smyslem dobrovolíků není nahradit odborný personál v zařízeních, ale přinést klientům něco navíc, vyplnit jim jejih čas a pomoci jim radovat se ze života

O ADŘE a vůbec o možnosti stát se dobrovolníkem jsem se dozvěděla díky školy, kterou jsem letos začala studovat. V hodinách pečovatelství a osobní asistence či v sociální politice jsem o ADŘE a podobných společností slýchala často a jednou jsem zaslechla i zmíňku, že je možnost se k organizaci nějakým způsobem přidat. Tenkrát mě to ještě ani nenapadlo a k rozhodnutí, že si vyhledám informace a popřípadě to zkusím mě přivedla až přednáška s mentálně postiženými z konkrétního domova, který také spadá pod ADRU. Doma jsem začala pomocí internetu vyhledávat všechny informace v podobě textu či videí a nakonec jsem se zkontaktovala s koordinátorkou dobrovolníků, která si se mnou domluvila schůzku v dobrovolnickém centru našeho města.

KOORDINÁTOR = zaměstnanec nebo dobrovolný spolupracovník dobrovolnického centra (DC) a má za úkol působit jako prostředník mezi dobrovolníkem a přijímací organizací (domovy pro seniory, nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, atp..), informovat dobrovolníky o změně programu, organizuje supervize (zmíním se později), zařizuje pojištění, vydává potvrzení o dobrovolnické činnosti, .....

Schůzka nebo také pohovor obsahovala, dejme tomu, dvě části. V první části jste obdrželi dotazník, který byl především formou zaškrkávání. Tento dotazník obsahoval jisté situace, které by se Vám jako dobrovolníkovi mohly stát, obsahoval otázky, díky kterým pak určení lidé poznali, zda vůbec máte na to tím dobrovolníkem být. Když jste dotazník dokončili začne se Vám věnovat zaměstanec organizace a v podstatě absolvujete celý dotazník znovu, ale ústně. Každopádně se připravte na to, že sedíte na proti člověku, který na Vás mluví a vedle Vás sedí další osoba a pečlivě si zapisuje vše co řeknete. Bude Vám představena organizace ADRA, dobrovolnictví obecně a budou Vám položeny otázky typu: Jak jste se o naší organizaci dozvěděli? nebo Co čekáte od dobrovolnictví? Po skončení této části se rozloučíte, dostanete potřebné materiály a Vám nezbývá, než čekat, zda Vám do několila dní příjde smska o Vašem přijetí a o termínu školení.

Ano, školení. Pohovor nebyl všechno. S příchozí smskou o termínu školení se musíte připravit na 4 dlouhé hodiny, kdy Vám bude vysvětlováno co smíte a nesmíte, Vaše práva a povinnosti. Mezi jedno z Vaších práv patří, že s dobrovolnictvím můžete kdykoliv skončit bez udání důvodu, jen je Vaší povinností o tom kontaktovat DC, aby za Vás dále neplatilo pojištění. Budou Vám představeny jednotlivé přijímací organizace (ty už máte většinou vybrány od pohovoru, ale pokaždé se dá místo změnit) a lidé, na které v nich narazíte, popř průběh Vaších budoucích návštěv. Obdržíte smlouvu, potřebujete výpis z trestního rejstříku, nebo potvrzení ze školy (u nezletilých) a nakonec potvrzení od lékaře, vyplněné je odnesete zpět na DC, aby se na Vás mohlo udělat pojšitění + dostanete materiály, kde je shrnuto celé proškolení.

Kde můžeme pomáhat? -
1. Kojenecké ústavy (dětské centra) - děti od 0 do 3 let, případně do 5ti let
2. Domovy pro seniory
3. Nemocnice - nějčastěji dětské oddělení i JIP - děti od 0 do 18ti let - Těžko se Vám stane že dostanete třeba 15ti letého človíčka. Má to především dva důvody, zabavte nějak 15ti letého puberťáka a navíc, ti starší o tuto možnost většinou ani nestojí. Já zatím měla nejmladčší dítě 10 měsíců a nejstarší 6 let.
4. Léčebny dlouhodobě nemocných (oddělení následné péče) - pacienti vyžadující dlouhodobou lékařskou a ošetřovatelskou péči
5. Ústavy sociální péče - např. domovy pro osoby se zdravotním/ mentálním postižením

Pokud máte o tuto činnost zájem, nejprve si ujasněte co zhruba by jste chtěli dělat. Není to podmínkou, žádný problém není přijít na školení a vybrat si přijímací organizaci až po jeho skončení. Ale určitě je lepší zhruba vědět, než nevědět vůbec. Pokud vám vadí kontaktní lidé, nebo pokud se tomuto nějakým způsobem snažíte vyhýbat určitě pro Vás nebudou dobrou volbou mentálně postižení lidé a pokud trpíte nějakými těžkými depresemi, o kterých centrum bude upozorněno i od lékaře tak Vás k nim ani nepustí.

Jako dobrovolníkům Vám bude v podobě mailů nabízeno mnoho dalších činností, kterými můžete svůj čas vyplnit- většinou zadarmo, jindy za symbolickou částku. Jedná se například o různé pracovní činnosti - vyrábění, nebo možnost kultury - divadla, charitativní koncerty a supervize, které jsou vedeny jako povinné.

SUPERVIZE prostor pro vzájemné setkání a sdílení dobrovolníků, zástupců přijímací organizace a dobrovolnického centra a to pod nezaujatým dohledem supervizora. Cílem je zkvalitnit vztahy všech tří stran. Čiže všechny tři strany veřejně mluví o svých zkušenostech, pocitech, o tom, zda se jim něco nelíbí a společně se to snaží vyřešit.
Supervize se konají jednou za 3 až 4 měsíce v odpoledních hodinách a větišnou trvají tu hodinku.
A jako bonus, na Vaší první supervizi dostanete mikinu/tričko ADRA!

Teď už jste dobrovolníky a můžete začít docházet do Vámi zvoleného centra (samozřejmě záleží i na to, zda není přeplněná kapacita dobrovolníků).

Já jsem dobrovolnice od začátku února, navštěvuji dětské oddělení nemocnice a zatím jsem pokaždé opouštěla prostory nemonice s dobrým pocitem, že dělám něco, co mě baví a něco, čím pomáhám dalším. Navíc mohu říci, že pomoc je vzájemná, ty malé děti mi tak neuvěřitelně pomáhají s mými náladami, je to příjemné odreagování. A tak znovu doporučuji všem, kteří mají vztah k dětem a myslí si, že lépe bude už jen těžko.

Pokud ve svém týdnu najdete jeden den, kdy by jste mohly tuto činnost vykonávat, určitě neváhejte, pozjišťujte si informace, poptejte se - jak bylo uvedeno na začátku, nemám problém s tím, sama něco vysvětlit a zkuste to. Nikdy není pozdě začít dělat něco prospěšného a třeba Vás to začne bavit. Je mnoho možností jak pomáhat a nemusí to být jen touto formou.

O člověku píšícím tento blog

24. března 2013 v 19:35 | Donnie |  Život autorky

Nejsem jiná, než-li jste Vy.
Jsem člověk, lidská bytost, jako každý jiný.
Mám své sny, cílé, přesvědčení, vzpomínky a problémy, o kterých je už několik měsíců tento blog především. Každý nějaké má, ať už lehčí nebo ty horší.
A nyní mi dovolte představit Vám ty mé.

Bývala jsem šťastná, doopravdy šťastná a nic mi nechybělo. Měla jsem skvělou rodinu, svůj koníček, přátelé, ale hlavně tu nejdůležitější, mou Kateřinu, Káťu, Kačku - jak chcete. Byl to člověk neskonale milý a spravedlivý. Přátelský, tolerantní, ochotný. Měla skutečně všechno, co by člověk mohl a chtěl mít. Až do onoho osudného dne, 1.7.2010, kdy opustila náš svět. Byl čtvrtek, začínaly prázdniny, ale mě, jejím přátelům a rodině začínalo období truchlení a nevídaného smutku.

Často jsem vzpomínala na naše dětské hry za krásného slunečného počasí, ale i na každou tu chvíli, kdy jsem potřebovala jen obejmout. Na naše večery, kdy jsme si měli pořád co říci. Na její smích. Při návratu do reality a zjištění, že tyto vzpomínky už zůstanou pouze vzpomínkami mě zabolelo u srdce. Odloučila jsem se od všeho a od všech. Sedávala jsem doma v rohu mého pokoje a doufala, že je to jen zlý sen. Jen noční můra, která brzy přejde a já se probudím a zamířím opět k jejím dveřím. Nedokázala jsem něco takového příjmout. Nedokážu to příjmout. Až terpve tehda jsem poznala co to znamená se zhroutit.

Nebyl to sen.

Noční můra pokračovala. O měsíc později, dne 1.8.2010.
Kamarád ze základní školy, skutečný přítel, člověk pro každou zábavu. Utopil se. Utopil se pro záchranu jiného člověka. Nastala další várka smutku a nezahojená díra v hrudi se zvětšovala. Vybavovala jsem si jeho hlas a všechno to, co jsme jeden pro druhého kdy udělali.

V tu chvíli, okolní svět pro mne přestal existovat.
Každičký večer slzy v očích a otázky, na které jsem neznala odpověď. Chtěla jsem vrátit čas, aby se nic z toho nikdy nestalo.

Chci jen říci. Važte si svých přátel, ať už jsou jací jsou, ať už Vám provedou nějakou hloupost. Važte si jich, než o ně příjdete. Pak už bude pozdě.

Trvalo to dlouho, příliš dlouho na to, abych věděla kolik měsíců přesně uběhlo. Najednou jsem zjistila, že nemám nikoho. Spolužáci, dřívější přátelé, všichni najednou měli jiné zájmy a jen velmi malou, ba možná žádnou potřebu mě vůbec vidět. Dokonce i mí rodiče. Jistě, stále o mě projevovali jakýsi zájem, ale já postupně zjišťovala, že si s nimi nemám co povědět. Neuvěřitelnou rychlostí se mi vzdalovali. Stále to trvá. Už chybí tak málo a odpoutám se od nich úplně.

Občas mě uklidnil můj dlouhodobý koníček. Měla jsem stále menší potřebu být doma, mám ji i dnes a uvědomovovala jsem si, že truchlit do konce života nemohu. Hrávala jsem basketbal, zhruba 5 let a během tohoto období i 3 roky atletiku. Při mém štěstí mi muselo dojít, že ani toto nebude trvat věčně. Krční páteř, krční páteř v háji a já se sportu musela vzdát téměř na dva roky. Čekaly mě rehabilitace a lázně, které stejně mnohému nepomohly.
Znovu navázat tam, kde jsem skončila už je bohůžel nemožné.

Trávila jsem stále více času doma, nechtěla jsem, ale venku jsem necítila rozdíl. Dokud jsem nepotkala jistý okruh lidí, kde jsem se jistou dobu zdržovala. Trvalo to krátce a mělo to rychlý konec, neboť mi bylo ublíženo způsobem, který mnohé ovlivnil, vytvořil jakousi zábranu a je dosti na obtíž mému nynějšímu osobnímu životu.

Nevěřila jsem, že by ještě mohlo být někdy dobře. Ani po roce, po dvou, ani dnes si stále nejsem schopna připustit tu skutečnost, že tady nejsou. Psychicky jsem na tom ještě nebyla hůře. Posledních dva a půl roku jsou mé nálady téměř jako na houpačce a já často ani nepochopila, kde se vzala ta relativně dobrá nálada.

Chybělo málo a nejspíš by mne odvezly do blázince. Rodiče se mnou chodili po různých klinikách a po odbornících, aby se dozvěděli co se mnou vlastně je. Dlouhé hodiny jsem pozorovala bílé zdi, téměř jsem nemrkala. Před očima se mi zjevovala bílá místnost, kde jsem strávila více času než v realitě. Nechala jsem se unášet vší tou špínou, myšlenkami. Nalhávala jsem si bolesti hlavy, až jsem jími skutečně trpěla, cpala jsem se prášky a najednou si všimla, že je do těla přidávám pravidelně každý den. Najednou jsem bez prášků neexistovala, každý den jsem jeden potřebovala, aby mi bylo lépe. Definuji to přesně tak, jako když feták nedostane svou drogu. Je to hnus. Když už jsem si myslela, že níž spadnout nemohu, vždycky jakoby se ten práh posunul o kousek níže a já znovu padala. Bylo to nesnesitelné. Často jsem se cítila zmatená a nerozuměla sama sobě, jak by mi pak porozuměl někdo cizí? Často se to všechno vrací..

Hodně jsem se bála nástupu na střední školu, že mě nepříjmou, že budu zase jen pozorovat vše z koutu místnosti. Překvapilo mě kolik slečen je ochotno sdílet svou minulost a ještě ví mě překvapilo jak se některé vzpomínky příliš neliší od mých. Jako všude, jsou lidé s kterými mám větší potřebu si povídat. Mám za sebou téměř celý první ročník a poprvé za ty skoro tři roky mám pocit, že situace se zlepšuje.

Našla jsem si přítele a našla jsem v něm obrovskou oporu. Ač je ode mne daleko, cítím k němu něco velmi silného a je to právě on, kdo mne dokáže rozesmát a kdo mě ze všeho dostává, třebaže o tom možná ani neví. Za to mu mnohokrát děkuju a hodně mu toho dlužím. Kéž už by to takto zůstalo.

Události od 28.2. 2013

24. března 2013 v 14:47 | Donnie |  Život autorky
Sobota 2. března - První návštěva nemocnice co by dobrovolník z ADRY
(Bylo to úžasné, měla jsem na starost dvě třítelé děti, chapečka s holčičkou, strávila jsem s nimi něco přes dvě hodiny, což je více než požadovaný týdenní limit. Byla to skvělá zkušenost, nikdy nezapomenu na to, jak jsem odcházela a ona mne prosila ať ještě neodcházím a koukala se na mne těmi svými nádhernými očkami, dala mi pusu a já musela odejít s vědomím, že se spolu už neuvidíme. O celé návštěvě a dobrovolnictví jako takovém se určitě zmíním někdy příště)

Pondělí 4. března - Divadlo ,,Malované na skle"
(Divadlo s naší úžasnou třídou a následná návštěva obchodáku. Neuvěřitelná bolest nohou, kterou způsobila chůze na vyšším podpatku, než jsem byla zvyklá. Museli jsme vypadat skvostně, když deset dívek sedělo s úplně odhalenými nožkami, v šatech a přezouvalo se při každé příležitosti)

Středa 6. března - Druhá várka výběru peněz na adopci africké holčičky, písemka MA

Čtvrtek 7. března - písemka z Bie

Pátek 8. března - Písemka z Poa

Sobota 9.března - Návštěva babičky v H.......
(Mám bábi s dědou ráda, ale tyhle návštěvy, kdy jen poslouchám, co si vykládají " ti dospělí" mě opravdu neberou. Nejlepší je totiž poslouchat jak moc jste na nic)

Pondělí 11. března - písemka z Che, Ma

Úterý 12. března - písemka z Psy

Středa 13. března - písemka z Ek, Ma a laborka z Che

Pátek 15. března - První návštěva Bohumína
(Hlavním předmětem této mé návštěvy byla přednáška o Vietnamu, na kterou mě pozvala spolužačka, jež tam bydlí. Poznala jsem její rodinu, přítele, místo, kde bydlí. Bylo to hrozně fain a i přednáška, kde jsme mimochodem dostali ochutnat jasmínový čaj - žádné sáčky - rovnou pěkně lístky. Dokonce mě oslovila natolik, že do Vietnamu bych se jela i s chutí podívat!)

Sobota 16. března - Druhá návštěva nemocnice co by dobrovolník z ADRY
(Tentokrát jsem měla 10ti měsíční holčičku, kdy možnost jak s ní trávit čas byla převážně ta, že si ji pochovám, projdu se s ní v náruči po oddělení a v tom lepším případě, kdy už si na mě zvykla, jsme si byly schopné hrát i v postýlce. Nevýhodou bylo, že jsem se s ní nemohla ani posadit, nebo si ji o postýlky nachvilku odložit, protože v tom okamžiku začala plakat. Ale byla kouzelná s nezapomenutelným úsměvem)

Neděle 17. března - OC Karolína, Michal David
(Pefektní atmosféra, neuvěřitelné množství lidí a výborný výkon Michala Davida)
A malá ochutnávka :-)

Sobota 23. března - Třetí návštěva coby dobrovolník z ADRY
Včera jsem vyzkoušela zase trochu něco jiného. Měla jsem jít za 6ti letou slečnou (k.), která měla klidový režim a tak nesměla z postele. Čiže jsem zvolila společenské hry, které nás na nějakou dobu zabavili, po té naším hlavním programem bylo rozebírání zhruba stejně starého kluka, kterého právě přijali na oddělené, nebot jak mi bylo řečeno, má 6 přítelkyně se zamilovala. Bylo to vskutku komické. Během mé návštěvy jí, kdy jsme si ještě kreslili (na svůj věk měla jó talent) se k nám nepozorovaně přidala 4 letá holčička, která najednou objímala mou ruku a za žádnou cenu mě nenechala s K. v pokoji samotnou. Zvláštní bylo, že ve 4 letech téměř nemluvila. No mluvila, ale těžko říct co. Sem tam jste mohly postřehnout slůvka jako ano, ne a pápá - o tom jsem se přesvědčila při mém odchodu, kdy mě ochotně odprovodila na sesternu, kde jsem měla věci a také ke veřím kdy jsme se malou pusou na tváře rozloučili :)
Pondělí 25. března - písemka z PED, zkoušejí ČJ
Úterý 26. března - písemka z ZSV