Leden 2013

31.1.2013

31. ledna 2013 v 20:05 | Donnie |  Writing
Vztek.
Šílená bolest hlavy.
Žádná jistota.
Depka?

Zapomínám na to, kdo jsem. Zapomínám na to, co tady vlastně hledám. Co tady dělám a proč to dělám.
Jen tak něčím proplouvám a sem tam narazím na světlé chvilky, které ovšem netvrají dlouho.
Protože ve své podstatě netrvá dlouho nic. Všechno musí mít svůj konec.
A nikoho už nezajímá, zda je dobrý nebo zlý. Prostě to tak je, bylo i bude. Nikdo s tím nic neudělá.

in your head they are fighting..
..in your head they are crying

Navrácení se ke staré hře, kterou už tolik lidí zná. Ve škole nadhoď úsměv a doma si dělej co chceš. Doma to totiž nikoho nezajímá a o to Ti jde především. Ale přece to je v něčem jiné, krásnější, lepší. Všichni víme v čem.
Ale já to nechci vrátit.

Bolest, která se v jedné vteřině změní na lásku a pocit štěstí. Bohůžel to tak funguje i naopak.
Stereotyp. Nesnáším to.

Bože, proč si mi ji vzal? No jasně, proto, abych se o sebe dokázala postarat sama bez závislosti na ostatních. Vždyť bylo tolik možností jak toho dosáhnout! Vrať mi ji, potřebuji ji.
Pochop, je pryč! pryč! pryč!

Ale bez NĚJ, bez něj teď už bych byla ztracená. Pokud už samozřejmě nejsem. Je úžasné cítit v břiše ten pocit. Vědět, že milujete a že milováni jste.
Dopřej mi aspoň moct být s ním.

Nic. Nic. Nic.
To nic, které tak miluju a zároveň jej nemohu vystát.

Nechápu své náhlé změny nálad, stavů a postojů. Ale evidentně s tím už mnohé neudělám, ač bych chtěla.
Občas se přece cítím lépe, protože vím, že dělám pokroky.
Ony světlé chvíle, které jsem jen tak zmínila nebývaly. Neznala jsem je od toho dne. Vím, že se ještě dokážu smát nenuceně a dokážu se bavit. Jednou bude zase lépe, musím tomu věřit.

Vypsat to. To něco, co mne doslova a dopísmene otravuje a ničí. Tu bolest, ten strach, ten vztek, tu bezmoc. Zbavit se toho. Aspoň na malou chviličku. Moc si zase říct, že jsem to zvládla.

Vybavuji si jeho okouzlující oči, do kterých se vždy úplně ponořím. Ústa. Vlasy. Tváře. Tělo. Jeho hlas a úsměv, jaký jsem jak živa neviděla. Vybavím si jeho dokonalost a stále častěji, neboť stále častěji ho vídám ve svých snech a myšlenkách.

Don't break me down
All my friends tell me I should move on

Proč cítím úzkost?
Proč mě také někdo nezbavil problémů?
Proč každý den trávím volný čas zíráním do zdi? a proč nemohu být s ním?

Proč? Proč? Proč? proč...
Nejzatracenější slovo, které kdy člověk mohl vymyslet.

Ještě mám šanci. Jen není tak zřetelná, abych ji mohla s jistotou odhalit.

Nevím, co to tu předvádím. Nevím to. Všechno je to tak automatické, nestíhám to registrovat, ačkoli bych asi měla. Asi ano.
Všechno si dělá co chce, všemu a ničemu jsem já fuk.
Jak se mám dostat dál?
Tak slabá.
Slabá. Slabá.

25.1.2013

25. ledna 2013 v 20:35 | Donnie |  Writing
Mám ho, mám ho! Jen jedna "maličkost", kterou mi poslal drahý :3 Není nádherné? JE! A je (tedy bylo) jeho.
(od momentu, kdy jsem jej poprvé vytáhla z krabice poslouchám jen a jen LP.. Blázním O.o )

Znovu zaznamenávám potřebu toho co nejvíce dokumentovat pomocí foťáku.

Zmatená.
Zoufalá.
Bezmocná.
Šťastná i nešťastná.
Zamilovaná až po uši.

Abych pravdu řekla, čekala jsem, že doba, kdy mne hodlá úplně ignorovat bude mnohem delší. Je to sotva třetí den, co to o nás ví a už dnes za mnou sama přišla, pozdravila a začala si se mnou povídat. Je pravda, že o něm nepadlo jedinné slovo, i když dávala jasně na jevo, na co myslí a že jakmile se dozvěděla, že tričko, které mám na sobě je jeho, z ničeho nic zamlkla, ale byla jsem překvapena, vážně překvapena, a to tak, že jsem jen těžko nacházela slov. Možná to bylo jen tím, že bylo tak brzo.
Snad už pochopila, že realita se nezmění.

Zvláštní seskupení citů, zvláštní přechody mezi náladou dobrou a horší, všechno je vůbec najednou strašně zvláštní.
Mění se to, všechno je jiné. Snad i lepší.
Konečně mám ten pocit.
Ač moc dobře ale vím, že přechvalovat si zde tu skutečnost je zbytečné. Přesně tak zbytečné jako truchlení nad již promrhaným životem. Vrátí se to, když né dnes, tak zítra, za týden, za měsíc, za rok. Za pár let. Nevypočitatelné stavy, o kterých ale s jistotou víte, že jste se jich jen tak nezbavili.

Vzpomínám na dny, kdy jsem jen tiše ležela na posteli a zírala do stropu. Nebo na dny, kdy jsem byla vysmátá od ucha k uchu a nic mě v ty chvíle netrápilo.. To už je bohůžel pryč. (třebaže se dobré nálady vrací)
Pamatuji si ale i dny, kdy jsem do zdí bušila pěstmi, zuřivě plakala a cosi si mumlala.
Následující den jsem nadávala, protože nově vytvořené rány na kloubech ohromně pálily a já je skrývala pod obvazy se slovy, že mám ruku jen naraženou.
Hrála jsem si na tvrdou holku, jednoduše proto, že už jsem nevěděla, jak dál.

Bolest. Taková bolest. Stále a stále.
Jednou tupá, jednou ostrá. Jednou tam a podruhé zase támhle.
Ale vždycky tu je.
Kdy jen se jí zbavím?

Nikdy jsem nic takového nepociťovala. Tolik touhy, smutku, veselí, bolesti, strachu a plno dalších najednou.
A není dne, hodiny, minuty, vteřiny, kdy bych nemyslela na něj. Je to úžasné, protože myšlenky týkající se jeho plní místo, kde by mohly být ty myšlenky na veškeré zlo. Cítím se volnější a šťastnější, o což se snažím už dobrý třetí rok a až nyní cítím nějakou změnu. Co všechno bych byla schopna udělat, abych mohla být teď, v tuto chvíli u něj. Je to šílené, celá naše situace je šílená, ale přesto tak nádherná. Pokud to byl osud, proč nám to vytvořil tak složitou překážku? Stejně jsem do nikoho nikdy nebyla takový blázen, možná to je i špatně, jak moc na něm lpím.


Vybavuji si místnost, kde jsem trávila tak mnoho času. Vybavuji si ji, ale už tam tak často nezavítám. Ztrácí se má potřeba. Stále existuje jen tam, kde existovala do tohoto okamžiku. Totiž v mé hlavě. Bílé zdi, podlaha a židle ve středu té místnosti, vybízející mě k následné "jízdě", promenádě myšlenek. Vždycky jsem byla přesvědčena o tom, že na onom místě si mám myšlenky urovnat, pochopit je a snažit se je vyřešit. Mimo tohle mé ujištění jsem si tam pokaždé připadala jako blázen, jako člověk zavřený v léčebně, který už ztratil pojem o tom co je a co není, kterému už je vlastně všechno jedno. Vídávala jsem se tam v tom nemocničním převleku, těchto jistých iluzí jsem se tolik snažila zbavit, ovšem bez jakéhokoli výsledku.

Vlastně jsem si na to místo, o kterém se zmiňuji výše vzpoměla díky NÍ. Protože to byla zrovna ta situace odehrána 1.7.2010, která mě tam dostala. Protože ten den všechno odstartoval.

Věřili by jste, že už ani nemám přehled o tom, co sem vlastně ťukám? Je to tak automatické, něco uvnitř chce ven a dává to jasně najevo. Tak automatické..

14.1. 2013

14. ledna 2013 v 20:54 | Donnie |  Writing
,, Slečno! Slečno! Nespěte, konečná! .. " Tak přesně tady to jsem během dnešního dne stihla slyšet hned dvakrát. Nebo aspoň něco podobného, ale pointa, ta pointa zůstává stejná.
Stejně tak jako ,, Slečno! Vzbuďte se, kontrola jízdenek.. ". Divím se, že jsem za oslovení ,,slečna" nezabíjela.
Duchem nepřítomná.

Další mizerný den ztrácející se mezi těmi lepšími, avšak připomínající to zlé, to tak podstatné. Když nad tím tak přemýšlím, k mizérii to mělo docela daleko, spíš bych to nazvala těžkým, vyčerpávajícím, uspávajícím a nekončícím dnem.
Minimální spánek (konkrétně hodina a půl- možná ani to ne). Podrážděnost. Žal. Smutek. Smůla. Nesmyslné vzlykání. Nechuť. Povinosti. Projevy mé výbušnosti.

Nikdo mě tak nevytočil. To jsem si říkala na základce po každohodinové hádce s učitelkou angličtiny. Dnes následkem všech výše zmiňovaných věcí jsem vyjela po osobě, které ubližuji, o které už jsem toho tolik napsala. Och :X Na blogu už ji mám jen za tu, které ubližuji namísto spolužačky již od první třídy, kamarádce, bla bla bla.. Ale co. Už dávno to není, co bejvalo. Nic není co bejvalo. Logicky.
Vím sice, jak provokatérská dokáže být a taky vím, jak moc dobře jí dělá fakt, že mě naštvala, ale ona přece viděla, že nemám svůj den. Musela to vidět, odsekávala jsem jí už od první chvíle, co jsem jí dnes viděla.
Konečná, neovládla jsem se. Dnes ne.

Celý den mi v hlavě zní jen jedna melodie, jedna písnička a její slova. Celý den se jí nemohu zbavit.

Myšlenky pomyslně rozděleny na dvě části, ve kterých převládají právě ty o NĚM a prerušují je ty na všechno ostatní. Dělají si absolutně to, co se jim zrovna líbí. Nemám nad tím kontrolu, jako obvykle.
Ale je to lepší, není to jako tehda, jako tehda v té místnosti, kterou už jsem také mnohokrát popisovala, ač na ní vlastně není co k popisu.
Kombinace, kterou Vám už jinak nejsem schopna vysvětlit.

Možná je to dobře, možná bych si vysvětlováním přivolala jen další neprospanou noc( o což zrovna nestojím ), kterou zaplní to smyslně nesmyslné zírání do stropu a myšlenky na to, jak krásné by bylo být u něj. Následně depka, depka, depka až do rána, kdy mě zase utěší..

Nikdy, opravdu nikdy nepochopím, co na tom stropu stále vidím. Zatím jsem na něm neobjevila nic zvláštního ani nijak zajímavého. Ale přesto to dělám, zírám. A dlouho.

Nevím, co jsem si slibovala od toho, že bude lépe. Vlastně je lépe, jen když na to příjde, tak je to úplně stejné.

Don't make me sad, don't make me cry

The road is long, we carry on

Jsem tak moc zblázněná, šťastná, ale co z toho, když dálka mezi námi je tak obrovská. Překonat ji bude těžké. Musím věřit tomu, že to jednou zvládneme.
Přináší to celé další trápení, slzy, bolest, chtíč, utěšování, ale taky lásku a pocit, že jsem HO našla, že jsem ho konečně našla a nenechám si jej už nikým vzít. To je k nezaplacení.
Stále stále, znovu a znovu, pořád dokola.
Nekončící kruh jeho obsah ale jsem více než ochotna podstoupit, neboť na jeho konci mě čeká ta mnohokrát vysnívaná odměna. Něco, co už nebude možné slovy popsat.

Uvědomuji si, že bych se měla vzpamatovat. Né kvůli komukoli jinému, ale kvůli sobě samé.
Ale jak? Sakra, jak?

Začínám pomalu ale jistě kašlat na školu, to nechci. Nikdy jsem nechtěla. Nechci tou školou jen proplout, proto jsem tam přece nešla. To bych mohla rovnou sedět doma pouze s ukončeným základním vzděláním ( jako mimochodem dosti velká část mé povedené rodiny ) a nadávat sama sobě, proč jsem něco nezměnila.

Už po několikáté jsem došla k názoru, že vzpomínky by se měly zakázat. Myšlenky začínají bojovat, každá chce být ta první. Vím přesně co by K. teď udělala. Nejdřív by zajistila to, ať si zbytečně nedrásám nervy kvůli zbytečnostem a pak by mě jen objala a čekala až se vypláču. Stále by mi kladla na srdce, že mám jí a jeho. Že víc vlastně nepotřebuju. Rozuměla by mi. Asi jako jedinná.