10.12.2012

10. prosince 2012 v 20:07 | Donnie |  Writing
Zdálo se mi o Tobě. A nebyl to ani zdaleka první sen.
Seděli jsme na prázdném místě, tváří v tvář. Smál ses. Nevěděli jsme, co se nachází kolem nás.
Byls tu jen a jen pro mne. A já naopak pro Tebe.
Náš svět.
Věřím, že jednou se opravdu setkáme.
Že jednou ochutnám Tvé polibky, uslyším Tvůj hlas a hlavně, že Tě spatřím. Né jen ve snu.
A budu šťastná.
Opravdu šťastná a nebudu si na to jen hrát, tak jak to mám ve zvyku.
Mé tužby jsou den ode dne větší.
Musím tomu věřit. Musím věřit tomu, že se to všechno stane realitou.
Jednou.

Vidíte?
Když nikdo nehledá mě, najdu si toho někoho sama.
A pro mě je to opravdové. Jakobych o tom jen nesnila.Jakoby se to opravdu odehrávalo. A má láska byla daleko ode mne, tak, že není možné se s ní stýkat. Ale je.
Je a miluje. Aspoň má hlava o tom je přesvědčena.

Celičký den v myšlenkách, ve snech a v představách.
Žádné štěstí. Dnes mě žádné nepotkává. Snad se mi i vyhývá. Jen smůla. Začínajíc spánkem sotva 3 hodiny, pokračujíc zapomenutým měsíčnikem doma a tudíž vražení stovky za cestu do školy a končíce praštěním se do hlavy o dveře školní skřínky. Otázkou je proč.
Na tuhle otázku se těžko hledají odpovědi.
Mnohem hůř, než by jakkýkoli člověk čekal.

A pak večer je to lepší.
Díky tomu člověku, který se tak podobá mým vysněným ideálům. A je reálný, skutečný, opravdový. Jak jen chcete. Jen jeho nebudu moct nikdy mít. Tady mi opravdu nezvbývá, než snít.
Možná i to se stále častěji stává jedním z podnětů k mému zármutku. Nevím to ale jistě.
Smět ho tak jednou zahlédnout. Toužím po Tobě, jen si to sama nedokážu připustit. Mohu se na Tebe jen dívat, protože k ničemu jinému nemáme vzhledem k naší dálce možnost.
Jsem přesvědčena, že to nemrzí jen mne. Jenže i to může být pouze má bujná fantazie a ty ve skutečnosti nemáš zájem o nic, než o kamarádství.

Co je ale horší než potlačování vlastních citů je, dokazovat den za dnem všem okolo, že mě přece nic netrápí.
Cítím jako povinnost být ke všem milá a usměvavá. A zároveň si myslím, že je to hrozná hloupost. Nedokážu se rozhodnout.
A tak to dělám. Tak si každý den, hraju na někoho, kým bych být měla, né kým jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alcië Alcië | 10. prosince 2012 v 21:17 | Reagovat

Nemá smysl hrát...:(

Jinak co se týče té lásky - držím palce... I láska na dálku může vydržet, pokud je dost silná...:)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. prosince 2012 v 20:27 | Reagovat

Nemá smysl být na všechny milá. Nakonec to dopadá tak, že ty skončíš jako někdo, kdo "má být" tím, kdo všechny utěší. Tím, že budeš potlačovat svoje nálady mezi lidmi, se budeš jenom dostávat do role té věčně příjemné osoby. A i když si to teď třeba ani nemyslíš, je dost možné, že ztratíš právo být i smutná. Protože "ty jsi přece ta silná, která tu je jenom pro nás, abychom si jí mohli stěžovat".
Nejhorší je tvářit se tak před přáteli. Sice jim nepřiděláváš trápení, na druhou stranu - nemají právo vědět, jak se cítíš?

Láska na dálku. Velké téma, velmi diskutované, nevyřešené a možná nevyřešitelné. Znám tu bolest z věčné naděje - i když kolikrát víš, že je to naděje marná. Ale dálka nemění nic na skutečnosti citu. Nikdy. (A já sám dobře vím, že je zamilovat i do někoho, koho oko nespatřilo).

Držím palce.

(Ano, vím, asi to není moc přínosný komentář, ale už jsem ti tu nějaký chtěl nechat :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama