Prosinec 2012

Vánoce 2012

29. prosince 2012 v 15:26 | Donnie |  Život autorky
Konec světa tedy překvapivě nepřišel, alespoň myslím, že jsem stále naživu. Celé lidstvo tedy znovu čekalo spousta krásy, dárků, rodinné pohody ale také nervů okolo Vánoc. Tak Vám tedy přináším zase o něco veselejší "článek" a zároveň článek na TT, což obvykle nepíšu.

U nás doma už dávno na Štědrý den nepraktikujeme celý den bez jídla, ovšem snažíme se a tak naše jedinné jídlo před večeří je za celý den snídaně v podobě vánočky a kakaa či kávy. Musím se přiznat, že z letošního Štědrého dne jsem měla obavy, naši se stále častěji hádají a ani z daleka to nevypadalo na tu "rodinnou pohodu".
Po snídani, jakmile jsme se se setrou rozkoukali, jsme vytáhli stromeček ( každoročně máme úmělý), poskládali jej a vrhli se na zdobení, neboť u nás je tradicí stromeček zdobit až v ráno na Štědrý den. Nejenže je to tradice, má to i vedlejší smysl a to takový že dlouhou čekací dobu do večeře si zkrátíme. Dohodli jsme se docela rychle na zlatou barvu s trochou červené. Možná právě proto, že mamka letos zlaté ozdoby koupila nově. Stromeček nevypadal vůbec zle, ba naopak- jen už jsem Vám ho nestihla vyfotit :D
Jako u většiny lidí bývá tento den ve znamení celodeního sezení u televize nad pohádkami, tak tomu bylo i u nás. Já s mamkou jsme se střídali v kuchyni a připravovali večeři. Nejspíš bych se do toho nepletla, ale jelikož já nejím ani rybu ( letos poprvé neměli kapra, ale amura- pěkná potvora!:-D ) ani salát, dělám si na večeři klasiku řízek a brambory, do toho mamce ovšem sem tam s něčím pomohu, ať si pohádek také užije.

Vánoce už doma dávno nejsou takové, jako když jsme se sestrou byli malé a stále věřili na Ježíška. Pamatuji si, jak jsme u večeři vždy dojídali první a popoháněli rodiče, jak jsme se těšili na ty dárky a že jich vždy bylo požehnané množství. Letos jsme věděli, že nemáme nic moc očekávat. Máme objenanou již třetí dovolenou do Egypta a obě předešlé dovolené stály bez mála 100 tisíc, čiže nám bylo jasné, že peníze prostě nejsou. Po výborné večeři a rozbalení dárků jsme přecejen nemohly být nešťastné.

Jako první společný dar pro mne a sestru jsme dostali tuto luxusní smart televizi společně i s DVD přehrávačem, který podporuje blue ray, což mě neskutečně potěšilo, neboť do této doby jsme na filmy blue ray museli chodit vedle k rodičům. Televize má mnoho funkcí a hádám, že potrvá ještě dlouho než je zvládnem ovládat.

Na následující fotce můžete vidět 3 knihy Simony Monyové, za ktero jsem rovněž hodně vděčná, protože tato dnes již bohůžel zesnulá spisovatelka mi je obrovskou inpirací. V taštice za knihami je sada šampónů na vlasy a plyšáčka jsem dostala jako jedna z babiččiných vnoučat na první svátek.

Nakonec. Telefon, který můžete vidět jsem dostala přímo na Štědrý den a jeho výběr padl na mne již před Vánoci. Mohu jen říct, že jsem si vybrala zatraceně dobře, na funkce jsem si zvykla a už bych ho z ruky nedala :-D
Kabelku a svetr jsem pořídila za peníze od prarodičů z obou svátků :-)


Musím říct, že jsem nečekala tak bohatého Ježíška :-D Ale nemám si nač stěžovat, že ano ? :-)
Pochlubte se, co jste dostali vy:-)

14. a 15.12. 2012

16. prosince 2012 v 14:42 | Donnie |  Writing
Mám za sebou zvláštní a nejen psychicky, ale i fyzicky dva velmi náročné dny a noci plné smutku, vyčerpání, myšlenek a překvapivě- možná by bylo na místě slovo konečně - i slz, kterým se usmyslilo, že musí dohnat to, co zameškaly. A že toho nezameškaly málo.

Za tyto dva dny jsem dohromady naspala možná 4 a půl hodiny, neboť zbytek noci jsem byla unešena myšlenkami a naprosto jsem podlehla tomu, o čemž jsem si myslela, že už znovu nepodlehnu. Mýlila jsem se. Nešlo to spát. Co je horší, mám podezření, že tyto dva dny nezůstanou jen dva, neboť i dnes, dnem třetím, se to se mnou táhne.

Byla jsem nucena si přiznat, co cítím, možná právě to mě tak dostalo. Naprosto jsem se vzdala všemu co následovalo po zjištění, že to, po čem tak moc toužím nikdy mít nebudu a vlastně ani mít nemohu. A pokud ano, bude to za dobu neznámou, každopádně za velmi dlouhou a není jisté, zda to má psychika takovou dobu zvládne. No nezvládne, jistěže ne. Takovou výdrž a sílu nemám, kde bych k ní asi tak přišla.

Útěchy, kterých jsem si stihla do čtyř hodin ráno přečíst opravdu požehnaně ve mě vyvolávaly akorát stále větší nutkání pláče. Najednou jsem měla problém vůbec s tím ho zastavit.

Jak strašlivým způsobem mi chybí láska a všechno to kolem ní. Něha, vášeň, důvěra, polibky. V podstatě maličkosti, když každou věc rozebereme jednotlivě, ale dohromady je to tak silné a tak intenzivní. Konečně jsem si to uvědomila, i když následek byl, řekla bych, až třínásobně horší. Ano je krásné, že jsem se zamilovala, ale co krásné není je, že si musím vystačit s obrazem díky videokameře a o dotycích mohu jen snít a psát o nich sama sobě a také to, že se nemohu přiznat osobě s kterou trávím momentálně nejvíce času. Mezi námi by to byl konec, neboť bych jí tak strašlivě ublížila. Za 10 let, co jí znám, neudělala by to ani ona. Jsem si jista. Bylo mi tvrzeno, že by to pochopila a dokonce by byla i ráda, jenže oni nevidí, jak mi o něm píše a básní. Vidí, že mě něco trápí. Tak moc mi chce pomoci a já bych jí to tak moc chtěla říci. Nemohu.
Dostala jsem se do opravdu povedené situace, ze které stále nevím, jak se dostanu. Nejspíš mě čeká několik dní, několik mnoha dní, kterými se budu muset prokousat přes depky, slzy, touhy, bolesti a přes znovu nasazenou přetvářku. Krucinál :(

10.12.2012

10. prosince 2012 v 20:07 | Donnie |  Writing
Zdálo se mi o Tobě. A nebyl to ani zdaleka první sen.
Seděli jsme na prázdném místě, tváří v tvář. Smál ses. Nevěděli jsme, co se nachází kolem nás.
Byls tu jen a jen pro mne. A já naopak pro Tebe.
Náš svět.
Věřím, že jednou se opravdu setkáme.
Že jednou ochutnám Tvé polibky, uslyším Tvůj hlas a hlavně, že Tě spatřím. Né jen ve snu.
A budu šťastná.
Opravdu šťastná a nebudu si na to jen hrát, tak jak to mám ve zvyku.
Mé tužby jsou den ode dne větší.
Musím tomu věřit. Musím věřit tomu, že se to všechno stane realitou.
Jednou.

Vidíte?
Když nikdo nehledá mě, najdu si toho někoho sama.
A pro mě je to opravdové. Jakobych o tom jen nesnila.Jakoby se to opravdu odehrávalo. A má láska byla daleko ode mne, tak, že není možné se s ní stýkat. Ale je.
Je a miluje. Aspoň má hlava o tom je přesvědčena.

Celičký den v myšlenkách, ve snech a v představách.
Žádné štěstí. Dnes mě žádné nepotkává. Snad se mi i vyhývá. Jen smůla. Začínajíc spánkem sotva 3 hodiny, pokračujíc zapomenutým měsíčnikem doma a tudíž vražení stovky za cestu do školy a končíce praštěním se do hlavy o dveře školní skřínky. Otázkou je proč.
Na tuhle otázku se těžko hledají odpovědi.
Mnohem hůř, než by jakkýkoli člověk čekal.

A pak večer je to lepší.
Díky tomu člověku, který se tak podobá mým vysněným ideálům. A je reálný, skutečný, opravdový. Jak jen chcete. Jen jeho nebudu moct nikdy mít. Tady mi opravdu nezvbývá, než snít.
Možná i to se stále častěji stává jedním z podnětů k mému zármutku. Nevím to ale jistě.
Smět ho tak jednou zahlédnout. Toužím po Tobě, jen si to sama nedokážu připustit. Mohu se na Tebe jen dívat, protože k ničemu jinému nemáme vzhledem k naší dálce možnost.
Jsem přesvědčena, že to nemrzí jen mne. Jenže i to může být pouze má bujná fantazie a ty ve skutečnosti nemáš zájem o nic, než o kamarádství.

Co je ale horší než potlačování vlastních citů je, dokazovat den za dnem všem okolo, že mě přece nic netrápí.
Cítím jako povinnost být ke všem milá a usměvavá. A zároveň si myslím, že je to hrozná hloupost. Nedokážu se rozhodnout.
A tak to dělám. Tak si každý den, hraju na někoho, kým bych být měla, né kým jsem.