Šílenství - to je ten dar, který mi byl dán

15. listopadu 2012 v 21:00 | Donnie |  Writing
Je to zvláštní. Fakt zvláštní. Nenapadá mě jiný výraz.
Neuvěřitelně rychle probíhající výkyvy nálad. Změny. Rychlé změny. Často je nepostřehnu, přesto je cítím.
V jedné vteřině se směju, všemu tomu co A. napíše, chichotám se jako malé hloupoučké děvče a ve vteřině druhé bych řvala, plakala. Bolestí. Smutkem. Ale nemůžu, nechci aby mě tak viděl i on. Vidím před očima jeho úsměv. Blázním. Nechci, aby mě tak viděl kdokoliv další koho poznám. Tak slabou, tak bezmocnou. NULU.
Zadržuji slzy jak jen můžu, jenže když na to příjde, ani jedna slza mi po tváři nestéká. Nejde to, nejde to vždycky jen v těch chvílích, kdy chci aby to šlo.
Vschop se!
No tak, vschop se...
Musím se sebou něco udělat. Jednou se to prostě musí zlomit. Musí..
V tuto chvíli, přesně ve 20:00 jsem měla být na koncertě. (Je hrozné, jak dlouho mi trvá, než celý článek napíši) Měla jsem si užívat s.. kámoškama? Se známýma. Měla jsem si užívat tu hudbu! Místo toho sedím doma a pozoruji jak moc nad sebou ztrácím kontrolu. Jak moc si mé tělo znovu začíná dělat jen to co ono samo chce. Co tu dělám? O co já se tu vlastně pokouším..
Malá, hravá, neskonale krásná,
celá nahá, oči se rouhaj..
A má láska je vzduchoprázdná,
skrytý city někde se toulaj..
Ná nanana...
Achjo.
Vidím ji před sebou. Cítím jak se mi slzy hrnou do očí, ale pláč nepřichází. Nepříjde. Jen dojetí. Moct se jí dotknout, obejmout jí a trávit večer tím, že jí všechno vypovím. Do posledního detailu. Všechno. Jak moc po tom toužím. Přišla jsem o ní, napořád a to si nedokážu připustit. Pokud existuje nějaký posmrtný život, věřím že teď sleduje mne a to jak nejsem schopna to příjmout. Proč ona? Proč?
Často jsem popisovala tu prázdou místnost, ozářenou jakoby světlem. Jasným a tak zářivým. Neuvidíte nic, vůbec nic, pociťujete jen to, že na něčem sedíte, ale na čem už Vás nezajímá. Je Vám to jedno. Přesně tak, jako Vám je v tuto chvíli jedno co se děje ve Francii, ve Španělsku a kdekoliv na světě.
Kolem Vás zpozorujete jakési pomyslné prostory, které promítají nějaký děj. Nezjistíte co promítají, dokud se na ně opravdu nesoustředíte a nezadíváte se na ně. Jenže potom už je pozdě. Začínáte tomu propadat. Zjistili jste totiž, že se jedná o Vaši minulost, přítomnost, možnou budoucnost, Vaše myšlenky, všechno to, čemu normálně nevěnujete příliš velkou pozornost. Teď už se nedá utéci. Sedíte a ve Vaší hlavě se odehrává film, který Vám promítá všechno to, co jste mohli udělat jinak a hlavně promítá to, co Vám může psychicky ublížit. To mu jde ze všeho nejlíp. Nic dobrého Vás v této místnosti nečeká, to mi věřte.
Tato místnosti mě dnes navštěvuje ve velmi neobvyklých intervalech. V intervalech vteřinových, což se mi jeví jako něco zvláštního, netypického.. V poslední době. Sedím, prohlížím si souboj mých myšlenek a najednou jsem opět tady před monitorem a píšu. Blázním z těch nesnesitelně rychlých přechodů mezi ještě více nesnesitelnými místami. Sotva si uvědomím, zda jsem v realitě u notebooku, či zda jsem v té odporné místnosti.
Utéct, utéct, utéct! Hned teď. Okamžitě. Daleko. Od všeho. Od všech. Napořád. A když né napořád, tak na hodně dlouhou dobu. Touha je obrovská. Realizace těžší.
Záchvaty nejrůznějších citů, myšlenek, tužeb. Časté záchvaty. Nelze jim zabránit. Alespoň né teď, kdy mé tělo vítězí nad mým mozkem. Láska. Nenávist. Radost. Zmatek. Chtíč. Touha. Křik. Smích. Úzkost. Přetvářka. Prázdno. Bezradnost. Strach. Bolest. Bolest. Zatracená bolest!
--------------------------------------------------------
Chtěla jsem si na nové škole hrát na tu, co ještě nic nezažila a na tu, co je v absolutním duševním i fyzickém pořádku a dařilo se mi to, alespoň mi to tak připadá. Nikdo se mě neptal na nic neobvyklého. Nechtěla jsem se o ničem zmiňovat, ale přesto, k dnešnímu dni jsou to už dvě mé spolužačky, které byly obeznámeny s mou minulostí a zároveň já s jejich. Nechci, aby to ze dvou nakonec bylo všech třicet. To opravdu nechci. Mám pocit, že u těch dvou bych našla oporu, když bych jí hledala. Sice každou trápí něco jiného, ale následek je naprosto stejný a vzájemně to chápeme, neboť se s tím potýkáme všechny už nějakou dobu. Tyto naše rozhovory považuji za přínosné, protože nejen, že jsme se o druhé osobě něco dozvěděli, něco víc než jen jméno a zájmy, ale taky jsme si ukázali, že si navzájem důvěřujeme, což je hrozně pěkný pocit. Těžko by jste totiž všechno do detailů popisovali někomu, koho nemáte rádi a komu nevěříte. Pečlivě jsem všechno vnímala a zaznamenávala si jakési poznámky do mozku. Ujišťovala jsem se v mém přesvědčení, že jiní na tom mohou býti hůř než-li já, ale ani to mi mé myšlenky nijak nesklidnilo. Vysvětlete někdo prosím mému srdci, mému mozku, že už by to stačilo, protože mé tužby absolutně ignorují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Crystalline. Crystalline. | Web | 16. listopadu 2012 v 14:53 | Reagovat

Nemyslím si, že sa to hodí, ale musím to napísať... Wow.. Je toto niečo ako denníček? Alebo to máš ako priestor, kam si píšeš keď si mimo tej miestnosti?  pretože mne sa deje veľa podobných vecí,  už dlho som psychicky vyťažená.. a teraz mám pocit akoby som bola mimo reality aj keď v nej existujem.. akoby som okolo seba mala nejaký ochranný filter, ktorý už neprepúšťa ku mne tú faloš ostatných ludí.. keby len faloš.. je toho hrozne veľa, rozhodne ti tu nebudem písať koment dlhý ako tvoj článok, ktorý ma fakt fascinuje.. Ono niekedy je ťažké sa vyrovnať s realitou.. Možno máme obe nejaké úplne odlišné problémy či ciele, ale toto máme rovnaké.. môžem to nazvať psychickým zaťažením? :) alebo nevyrovnanosťou? :D ťažko povedať, ja to radšej nehodnotím, lebo by som sa už naozaj zbláznila.. Ale tiež mám problém pred inými zadržať slzy, môj fraher cezomňa úplne vidí.. preto som si dala aj prezývku crystalline.. a on mi to  prečítal na blogu a vonku citoval odseky.. :D A on hovorí všetko úprimne.. niežeby nevedel klamať, myslím že aj to vie..:D ale občas mi to čo hovorí padne ťažko, ale som rada že mi o tom povedal..:) napríklad nemôžem zmeniť že by ma mal rád viac ako ja jeho.. to nezmením, pretože ma nemôže mať tak rád, pretože nikto ma tak rád ešte nemal ani nikdy nebude.. Stačí.. :D Ešte k tomu plaču,  keby som ho úplne prijala vôbec neviem o tom že plačem.. minule som preto v nesprávnej chvíli vybuchla v škole.. ale normálne že zo mňa tieklo aj polhodinu..:D a ja debil som sa ešte cez slzy začala smiať, môj mozog na to reagoval ďalšími slzami, a takto dookola.. až som si úplne odlíčila oči..:D Je to jednoducho nevyspytateľné, a chce to veľa relaxu.. relaxu pre telo.. na psychiku.. nejaký čaj či čo.. mne pomáha zelený sypaný, a do toho ešte jasmín :) tiež sypaný :D ukludňuje to.. a hlavne si netreba nič robiť zo stresu, ani z nejakých blbých poznámok od niekoho kto nevie ako sa veci majú.. Slúbila som že tu nebudem moc spamovať, tak to je zatial asi všetko :) Pomohla si mi zamyslieť sa nad sebou :)

2 Infinity Infinity | Web | 17. listopadu 2012 v 21:05 | Reagovat

Je to nádherný článek.. To, co zažíváš je asi moc těžké. Ale jak jsi své pocity popsala, to bych nikdy nedokázala.. Tleskám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama