Listopad 2012

K-MODE 2012

23. listopadu 2012 v 19:00 | Donnie |  Život autorky
Naše škola není jen každodenní sezení v lavicích a učení se. Naše škola obnáší i mnoho, opravdu mnoho již douho zavedených akcí a K-MODE byla první z nich, které jsme se ani neměli zúčastňovat, jakož to první ročník, ale nakonec nás naše třídní učitelka obsadila do sice né velké role. Přecejen, účast to byla. Trochu mě lákalo to předvádění oblečení, kdo ví, kdo ví, co bude příští rok, za dva roky..

Škola se na tuto akci připravuje už od začátku školního roku. Akce představuje hlavně show, kde se předvádějí výtvory v podobě oblečení učitelů zabývajících se výtvarným úměním, účesová tvorba kadeřnic, která byla mimochodem opravdu ohromná a objevují se zde také zpěváci, tanečníci či houslista, zpěvák a kulturista zároveň, který nás svou návštěvou včera velmi potěšil. Tato každoroční událost je vytvořena pro základní školy, pro střední školy, pro školu naší a pro veřejnost. Čiže v jeden den nás čekaly 4 vystoupení s úplně plným sálem.

Celé to obnášelo několik zkoušek, přípravy kulis a neustále připomínání toho, co a jak bude. Den před hlavním programem, čiže ve středu, probíhala od 9ti hodin do zhruba 4 hodin zkouška jednotlivých čísel a po té zkouška celého programu nanečisto. Instrukce byly jasné, nám už jen zbývalo se pořádně vyspat a připravit se na výstup.

Můj budíček byl nastaven na 3:30 ráno, což pro mě bylo něco nepředstavitelného. Nebylo to nakonec tak hrozné, dokonce si troufám říci, že se mi spalo lépe, než když vstávám v půl 6. Na 6 hodin jsem měla být na místě, kde bude všechno probíhat. Bydlím sice v poměrně velkém městě, ale spoje mi vůbec nevycházely vstříc. Já s mou spolužačkou jsem se vydaly naprosto unavené vstříc celodennímu výletu. Skoro se divím, že jsme dojeli bez problému, ve vlaku jsme obě na malou chviličku usly. Naše role byla prostá, přesto jsme byly úplně stejně nervózní, jako modelky předvádějící modely poprvé. První představení bylo v 9 hodin a tak kadeřnice a kosmetičky měly opravdu co dělat, aby stihly několik set lidí za ty 3 hodiny namalovat a učesat podle představ organizátorů. Mohu Vám říct, že tolik laku ve vlasech jsem snad kromě Fashion Catwalk ani neměla. Člověk by neřekl, že z mých pár vlasů se dá i něco vytvořit. Co se líčení týče, nechtěla jsem to nijak přehánět, neboť jsem veděla že mě čeká hodina cesty domů. Nakonec jsem nebyla ta divná já, neboť jsem měla zmalované jen oči a jejich okolí, zatímco již zmínění spolužačka měla namalované celé čelo a oči.

Vzniklo mnoho fotek, i přes to, jak malou roli jsme dostali jsme si to s holkama opravdu užívali a jako bonus jsme konečně viděli dceru spolužačky, o které jsem už také psala. Všichni jí okouzleni jsme se s ní museli vyfotit hned jak jsme ji prvně uviděli :-)))))

Šílenství - to je ten dar, který mi byl dán

15. listopadu 2012 v 21:00 | Donnie |  Writing
Je to zvláštní. Fakt zvláštní. Nenapadá mě jiný výraz.
Neuvěřitelně rychle probíhající výkyvy nálad. Změny. Rychlé změny. Často je nepostřehnu, přesto je cítím.
V jedné vteřině se směju, všemu tomu co A. napíše, chichotám se jako malé hloupoučké děvče a ve vteřině druhé bych řvala, plakala. Bolestí. Smutkem. Ale nemůžu, nechci aby mě tak viděl i on. Vidím před očima jeho úsměv. Blázním. Nechci, aby mě tak viděl kdokoliv další koho poznám. Tak slabou, tak bezmocnou. NULU.
Zadržuji slzy jak jen můžu, jenže když na to příjde, ani jedna slza mi po tváři nestéká. Nejde to, nejde to vždycky jen v těch chvílích, kdy chci aby to šlo.
Vschop se!
No tak, vschop se...
Musím se sebou něco udělat. Jednou se to prostě musí zlomit. Musí..
V tuto chvíli, přesně ve 20:00 jsem měla být na koncertě. (Je hrozné, jak dlouho mi trvá, než celý článek napíši) Měla jsem si užívat s.. kámoškama? Se známýma. Měla jsem si užívat tu hudbu! Místo toho sedím doma a pozoruji jak moc nad sebou ztrácím kontrolu. Jak moc si mé tělo znovu začíná dělat jen to co ono samo chce. Co tu dělám? O co já se tu vlastně pokouším..
Malá, hravá, neskonale krásná,
celá nahá, oči se rouhaj..
A má láska je vzduchoprázdná,
skrytý city někde se toulaj..
Ná nanana...
Achjo.
Vidím ji před sebou. Cítím jak se mi slzy hrnou do očí, ale pláč nepřichází. Nepříjde. Jen dojetí. Moct se jí dotknout, obejmout jí a trávit večer tím, že jí všechno vypovím. Do posledního detailu. Všechno. Jak moc po tom toužím. Přišla jsem o ní, napořád a to si nedokážu připustit. Pokud existuje nějaký posmrtný život, věřím že teď sleduje mne a to jak nejsem schopna to příjmout. Proč ona? Proč?
Často jsem popisovala tu prázdou místnost, ozářenou jakoby světlem. Jasným a tak zářivým. Neuvidíte nic, vůbec nic, pociťujete jen to, že na něčem sedíte, ale na čem už Vás nezajímá. Je Vám to jedno. Přesně tak, jako Vám je v tuto chvíli jedno co se děje ve Francii, ve Španělsku a kdekoliv na světě.
Kolem Vás zpozorujete jakési pomyslné prostory, které promítají nějaký děj. Nezjistíte co promítají, dokud se na ně opravdu nesoustředíte a nezadíváte se na ně. Jenže potom už je pozdě. Začínáte tomu propadat. Zjistili jste totiž, že se jedná o Vaši minulost, přítomnost, možnou budoucnost, Vaše myšlenky, všechno to, čemu normálně nevěnujete příliš velkou pozornost. Teď už se nedá utéci. Sedíte a ve Vaší hlavě se odehrává film, který Vám promítá všechno to, co jste mohli udělat jinak a hlavně promítá to, co Vám může psychicky ublížit. To mu jde ze všeho nejlíp. Nic dobrého Vás v této místnosti nečeká, to mi věřte.
Tato místnosti mě dnes navštěvuje ve velmi neobvyklých intervalech. V intervalech vteřinových, což se mi jeví jako něco zvláštního, netypického.. V poslední době. Sedím, prohlížím si souboj mých myšlenek a najednou jsem opět tady před monitorem a píšu. Blázním z těch nesnesitelně rychlých přechodů mezi ještě více nesnesitelnými místami. Sotva si uvědomím, zda jsem v realitě u notebooku, či zda jsem v té odporné místnosti.
Utéct, utéct, utéct! Hned teď. Okamžitě. Daleko. Od všeho. Od všech. Napořád. A když né napořád, tak na hodně dlouhou dobu. Touha je obrovská. Realizace těžší.
Záchvaty nejrůznějších citů, myšlenek, tužeb. Časté záchvaty. Nelze jim zabránit. Alespoň né teď, kdy mé tělo vítězí nad mým mozkem. Láska. Nenávist. Radost. Zmatek. Chtíč. Touha. Křik. Smích. Úzkost. Přetvářka. Prázdno. Bezradnost. Strach. Bolest. Bolest. Zatracená bolest!
--------------------------------------------------------
Chtěla jsem si na nové škole hrát na tu, co ještě nic nezažila a na tu, co je v absolutním duševním i fyzickém pořádku a dařilo se mi to, alespoň mi to tak připadá. Nikdo se mě neptal na nic neobvyklého. Nechtěla jsem se o ničem zmiňovat, ale přesto, k dnešnímu dni jsou to už dvě mé spolužačky, které byly obeznámeny s mou minulostí a zároveň já s jejich. Nechci, aby to ze dvou nakonec bylo všech třicet. To opravdu nechci. Mám pocit, že u těch dvou bych našla oporu, když bych jí hledala. Sice každou trápí něco jiného, ale následek je naprosto stejný a vzájemně to chápeme, neboť se s tím potýkáme všechny už nějakou dobu. Tyto naše rozhovory považuji za přínosné, protože nejen, že jsme se o druhé osobě něco dozvěděli, něco víc než jen jméno a zájmy, ale taky jsme si ukázali, že si navzájem důvěřujeme, což je hrozně pěkný pocit. Těžko by jste totiž všechno do detailů popisovali někomu, koho nemáte rádi a komu nevěříte. Pečlivě jsem všechno vnímala a zaznamenávala si jakési poznámky do mozku. Ujišťovala jsem se v mém přesvědčení, že jiní na tom mohou býti hůř než-li já, ale ani to mi mé myšlenky nijak nesklidnilo. Vysvětlete někdo prosím mému srdci, mému mozku, že už by to stačilo, protože mé tužby absolutně ignorují.

Útěk

11. listopadu 2012 v 20:52 | Donnie |  Writing
Někdy si říkám, co to vlastně dělám...Aneb můj absolutně povedený pokus o absolutně nepovedené dílo :-D

Jediné myšlenky, pokud nějaké jsou, jsou myšlenky na útěk. Mnozí se jí to snažili rozmluvit. Přesto její rozhodnutí nezměnili. Nikdo jej nemohl změnit. Rozbíhá se dlouhou chodbou vstříc neznámému a zády k všemu nemilému, zlému. Utíká, rychle a bez sebemenšího otočení se do zadu. Nezastavuje se. Rozhodnuta své minulosti nadobro utéci a na dobrou se rozloučit se vším, co znala. Připravena se postavit všemu co jí čeká. Jen proto, aby docílila toho, čeho chce.
Dlouhá, nekončící chodba. Tmavá, bez jakéhokoli náznaku východu. Nevzdává se. Stále věří, že konec a zároveň nový začátek je už blízko. Nechce věřit ničemu jinému. Nemůže ničemu jinému věřit. Vždyť jde o její budoucnost. O její další život. Pokud nějaký existuje.
Už běží dlouho. Bez vody, bez jídla. Neuvědomuje si tuto skutečnost. Dochází jí síly. Je vyčerpaná. Víc a víc. Stále se přemáhá. Překonala již mnohé. Východ už jí čeká. Měl by. Doufá v to, ale stále nic nevidí. Tma. Pořád běží, podstatně pomaleji, ale přece běží. Východ si doslova a do písmene představuje. Jako motivaci, která se neblíží, ba jakoby naopak. Popadá dech, jak jen může, věří, že už nemůže běžet dlouho. Netuší, jak daleko od dřívějšího domova je a jak blízko je od nového. Tma.
Probírá se. Leží na zemi. Všude je jen tma. Absolutní prázdno. Zakopla? Upadl? To nikdo neví. Zvedá hlavu, když uvidí něco světlého. Myslí si, že má halucinaci, že je to stále jen její představa, která jí doprovázela opravdu dlouhou dobu. Zapírá se na rukou a pomalu se zvedá. Má žízeň, cítí, že už běžet nemůže. Znovu se zadívá na ono světlo v dáli a zapřemýšlí, zda je to jen sen či skutečnost. Pochopí. Brzy pochopí. S nadějí se opět postaví na nohy a ze všech sil se snaží dostat k onomu světlu. Je blízko. Když konečně stojí před světlem a je jím oslněna, schází jen udělat ten jeden krok a zjistit co se dál skrývá, zaváhá. Vykročí pravou nohou a rukou si zakrývá tvář před ostrým světlem. Přesně tak, jak to mnohokrát viděla ve filmech.
Ocitne se na zcela neznámém místě. Rozhlíží se po nové krajině. Je zmatená. Ale příroda před ní, jí náhle připadá kouzelná. Je kouzelná. Stále nevěří, že na tomto místě opravdu stojí. Před ní se nachází panenská, rukou člověka nedotčená příroda. Les, voda, louka, na které stojí, klid. Ten posvátný klid. Nachází toho, čeho tak dlouhou dobu strádala.
Pozoruje na sobě, jak se jí rozšiřují rty, ona se usmívá. Usmívá se. Cítí se šťastná. Ví, že našla pravý domov. Ví, že už bude konečně všechno lepší. Ví, že tady může dát hanlivé minulosti sbohem.